Představení majitelky jezdecké školy

 Jmenuji se Adéla a jsem majitelkou stáje i jezdecké školy, zároveň působím jako kvalifikovaná instruktorka jezdectví.

Ke koním mě to táhlo už od raného dětství – od chvíle, kdy jsem začala vnímat svět kolem sebe. Aktivně jsem začala jezdit ve 12 letech v jezdeckém oddíle, kde jsem se seznámila s různými typy koní – od klidných koníků pro začátečníky až po ty, kteří dokázali důkladně prověřit každého jezdce.

Jedním z nich byl valach jménem Mike – velmi náročný kůň, který měl pověst "nejezditelného". Byl nevyzpytatelný a často se pokoušel své jezdce shodit. Většina se mu raději vyhýbala. Já jsem ale postupně získala jeho důvěru i respekt. Když mi bylo 14, stala jsem se jeho jediným jezdcem. Mike mě naučil, jak se v sedle udržet za všech okolností, a zároveň mi dal lekci o trpělivosti, pevném postoji a partnerství s koněm. Stali jsme se nerozlučnou dvojicí a opravdovými přáteli.

Ve věku 16 let jsem se setkala se slovinským drezurním trenérem Demitrijem Črnjačem, který mě zasvětil do světa drezury. Díky němu jsem se dostala do německých drezurních stájí, kde jsem mohla trénovat s koňmi různých výkonnostních stupňů – až po ty, kteří startovali na úrovni Grand Prix. I když pro mě tehdy šlo o nedosažitelný cíl, byla jsem vděčná za každou příležitost se učit.

V Německu jsem se zamilovala do trakénského valacha Cherubina, koně s výkonností stupně ST. Díky němu jsem se naučila všechny drezurní prvky až po úroveň S – a dokonce jsem si s ním mohla vychutnat nádherné pasáže. Cherubino byl mým učitelem i společníkem na mých prvních drezurních závodech. Bohužel nás opustil příliš brzy... ale zanechal ve mně obrovskou jezdeckou i lidskou stopu.

S Cherubinem jsme často trénovali ve Zduchovicích, kde jsem pomáhala jezdit parkurové koně mým kamarádkám Lucii a Míše Krulichovým. Díky nim jsem se dostala i k drezurním tréninkům s uznávaným trenérem Alexandrem Onoprienkem, který mi otevřel další nové obzory v přístupu k tréninku koní.

Po ztrátě Cherubina jsem se vydala do Německa hledat nového koňského partnera. A tehdy jsem potkala pětiletého ryzáka jménem Welfenprinz. Hned při první zkoušce mě z radosti z pohybu schodil – a já věděla, že je to přesně ten typ koně, se kterým chci pracovat. Temperamentní, vnímavý a pohybově výjimečný.

S Prinzem jsme nejprve trénovali s panem Onoprienkem, ale později jsem přešla k trenérce Adéle Neumannové, pod jejímž vedením jsme dosáhli drezurní úrovně S, na které jsme také soutěžili. Prinz měl úchvatný pohyb a neunikl pozornosti drezurních jezdců – často jsem dostávala nabídky na jeho odkup, ale nikdy jsem ho neprodala 😊. Zůstal se mnou celých 10 let a byl mou srdcovou záležitostí 🥰.

Dnes své zkušenosti a lásku ke koním předávám dál ve své jezdecké škole. Každého jezdce vedu s respektem k jeho tempu i schopnostem, a především k potřebám koně. Mojí vizí je budovat pevný a harmonický vztah mezi jezdcem a koněm, postavený na důvěře, porozumění a radosti z každého kroku.